Když se studenta na první konzultaci zeptáme, jak dlouho se učí anglicky, obvyklá odpověď je „od základky, takže asi patnáct let“. Když se pak zeptáme, kdy naposledy anglicky mluvil, nastane pauza. Rozdíl mezi znalostí a schopností mluvit je to hlavní, co dospělé studenty v angličtině zdržuje.

Ve školní výuce je odpověď na otázku hodnocená známkou. Student si proto zvykne odpověď nejdřív připravit: v hlavě si ji přeloží z češtiny, zkontroluje gramatiku a teprve pak ji vysloví. V reálné konverzaci na to nemá čas, takže mlčí.

Jak strach z chyby vypadá v učebně

Poznáme ho podle tří věcí: student odpovídá jedním slovem, dívá se na lektora s prosbou o potvrzení a před každou větou se nadechne. Nejde o slabou slovní zásobu. Slova zná, jen si k nim netroufá.

Cílem první fáze kurzu není přidat další gramatiku. Je to zkrátit dobu mezi otázkou a odpovědí na nulu.

Co s tím děláme na hodině

Callanova metoda pracuje s tempem. Lektor mluví rychle, otázku zopakuje dvakrát a odpověď začne za studenta, aby se rozjel. Nejde o zkoušení, ale o návyk: mluvit dřív, než si větu stihnete v duchu opravit.

• Otázky přicházejí v rychlém sledu, bez pauzy na překlad.
• Chyba se opravuje okamžitě a bez komentáře, aby nezdržovala.
• Každá hodina začíná opakováním látky z předchozí hodiny.
• Ve skupině je maximálně 14 studentů, takže mluví každý.

Po několika týdnech si většina studentů všimne jedné konkrétní věci: přestanou v duchu skládat větu předem. To je moment, kdy angličtina začne fungovat jako jazyk, a ne jako školní předmět.